Indiánský náčelník Šilhavý Vilém se zamiluje do místní „dobrý-den-kozy-ven“ kurvičky Jarmily. Té zrovna končí směna v místním pubu a tak se sejdou na kopečku. Hned si to tam rozdají – snad se nenastydnou, pěkně to tam fouká. Následuje product placement na krajinu kolem Máchova jezera. Děj jde dál, Šilhavý Vilém přichytí Jarmilu při orálním sexu se svým otcem, psychicky to neunese a řeže otce do krku. To následovně odnese spousta čerstvě vypraných prostěradel v okolí 21,5 metrů. Tato tomatová scéna odstartuje rytmický rockový song od Saportlezbiens a videoklipový trip na Matějskou pouť se spoustou bubáků, které jsme viděli už v Kytici. Následovně můžete vidět několikakilogramový padající meteorit, dále pak pískající mravence a v neposlední řadě samohybnou loďku. WTF?! Kýčař Brabec si dokonale zamasturboval za kamerou a může si podat ruku se svým slovenským kolegou Jakubiskem. Prosím, nekupujte nikdo už Brabcovi k Vánocům nějakou Máchovu či Erbenovu knihu. Díky.

„Conane, co je nejlepší v životě?“
„Rozdrtit nepřátele, vidět je utíkat před sebou a slyšet nářek jejich žen.“
„A co dál, Conane?“
„Jíst šťavnaté maso a pít silné víno, cítit žhavé objetí ženských paží a bláznivé vzrušení boje, v němž se čepele mečů míhají modře a rudě.“

Již brzy na vašich plátnech. 100 mil. USD rozpočet. Obsazení hlavní mužské role zatím čistě spekulativní. Javier Bardem že prý? Hlavní ženská role, šok, Scarlett Johannson. Režisér?

http://www.imdb.com/title/tt0816462/

Vážení čtenáři. Dnes si připomínáme neuvěřitelné 56. výročí dne, kdy poprvé spatřil světlo světa proslulý propagátor žlutých bojových umění, „herec“, zpěvák, kytarista, nejspíš i agent CIA, náruživý jedlík a v neposlední řadě milovník pand, Steven „nateklá hlava“ Seagal.

Gratulujeme k významnému životnímu jubileu (respektive gratulujeme, že se tohoto jubilea vůbec dožil) a přejeme, ať mu jeho lojové pracky sekají jako dosud i v další šestapadesátce, ve které ho nejspíš budeme mít možnost spatřovat na plátnech domácího kina.

Na tyto otázky odpovím promptně. Čili slovy klasika; směle do toho…
V úvodu se zastavím hned u zpracování obálky filmu. Steven mi přijde na to, jak ho znám z minulých filmů docela v kondici. Jelikož jsem ale člověk nedůvěřivý, znalý photoshopových triků a heblat, nenechám se tímto zmást.

Kladu kotouč do mechaniky a čekám. Nutné informace o tom, že film je chráněn autorskými právy, hnusné menu, informace o tom, že jedeme na dolby surround. Pak už se rozjíždí samotný film. Hurá!
No… první minuta… druhá… pátá.. co to jako má bejt? Zase je všechno v noci. Není skoro nic vidět. Skupinku vojáků tam vraždí nějací sígři nebo co. Steven jede autem.. asi na pomoc. Pořád se vraždí, Steven stále jede autem… stále ten masakr… Steven stále jede autem. Teď vystupuje a zahrazuje cestu nějakému vykukovi. Majzne ho prackou a vykuk letí k zemi mrtev a Steven získá zpět nějaký sekvenátor, který byl ukraden. Hm.. to je teda pecka! A co je ten sekvenátor mi taky neřekli…

Kdyby mi někdo předem sdělil, že za celý film (kromě finální – nezbytné – pračky) někoho podobně majzne již pouze jednou a zbytek času bude jenom sedět po hospodách, pitevnách, autech, briefing-centrech nebo rozvláčně špacírovat, snad bych se na ten film i vybodnul a šel dělat něco jiného.

Je to bohužel tak. Celý film je opět úchylný slepenec, ve kterém by se asi styděl hrát i Jára Kouhout. Jak jsem pochopil, vše se točí kolem faktu, že Seagal je velitelem úderné jednotky nějakého vojenského zvláštního patvaru. Ve zmiňovaném úvodním masakru však přijde o svůj tým (asi to nebyli zas tak dobří vojáci) a celý zbytek filmu je o tom, že chce po svých nadřízených tým nový (prozradím – obdrží dva, ale také o ně přijde). Možná to bude tím, že třeba stejně jako jeho tým nejsou dobří vojáci, tak Steven není dobrý velitel, o čemž by svědčila i průpovídka jednoho z podřízených: „O Marshallu Lawsonovi (Seagal) potřebuješ vědět jenom dvě věci. Za prvé – je to pěknej hajzl a za druhé – je to pěknej hajzl“.

Ve zbytku filmu jde o nějakou drogu CTX (asi Citrusová Tlačenka z Xaverova) , která z lidí dělá nadupané, vyšinuté androidy, což se Seagalovi nelíbí a rozhodne se všechny zainteresované poslat na pravdu boží, než někdo drogu stačí vypustit do vodovodní sítě. Do toho jako vždy vstupuje nepřítel z vlastních řad (jak podobné předchozímu filmu!), několik místních zkorumpovaných policistů (jak podobné předchozímu filmu!) a skupina idiotických záporných postav, vyskytujících se v nonšalantních gotizujících haluznách (jak podobné předchozímu filmu!).
Zároveň, aby toho nebylo málo, je ve filmu přehršel nepochopitelných scén. Namátkou – nějaká černoška tam neustále někoho vraždí. Vraždí náhodně a nejlépe úplně cizí postavy, které s dějem nemají nic společného. Vždy to probíhá tak, že skončí dějově zařaditelná expozice, střih, najednou temný parčík, chlíst a někomu teče z hrdla malinovka – možná chtěl autor naznačit, že máme co do činění s opravdovými parchanty, se kterými není žádná sranda, nebo – což bude asi pravděpodobnější – potřeboval natáhnout stopáž.

Poslední část filmu pak přináší již známý Seagalovský masakr – mistr si zažádá o přístup do muničáku a začnou krvavá jatka. Bohužel, předposlední přestřelka se tvůrcům trochu vymkla z rukou. Stevenův tým (v černých maskáčích) totiž stojí proti jinému týmu ze stejného úřadu (v tmavě zelených maskáčích), což v kombinaci s tmavým prostředím nutně vyvolá fakt, že se divák vůbec neorientuje, kdo koho právě poslal do kytek a komu má fandit. Před koncem filmu Steven ale naštěstí bez výjimky všechny pozabíjí (za což jsem mu po 91 minutách téhle selanky docela vděčný), aniž by se přitom jako vždy musel nějak významněji hnout z místa.

To napovídá, že se opět musím zmínit o samotném Stevenovi. Tak jak na tom ten kluk macatá vlastně je? Upřímně, asi dost bídně. Od minulého filmu s žádnou redukční dietou bohužel nezačal, zdá se, že mu artritida kroutí hnáty, póry na obličeji má zas o nějaký ten centimetr větší a cícha, kterou se jako vždy snaží zkrotit zapnutím všech knoflíků na kabátu až ke krku, vyvolává dojem, že ještě jedno nadechnutí a vyletí mu za zvuku trhajících se švů ven.

Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že se opět jedná o stejně plytké bahno jako minule, s výjimkou několika prvků, které z celého filmu dělají podivný mix eFkového akčňáku a nepovedeného vampýrského hororu, ve kterém je běžné, že se ležící mrtvoly pohybují jak čamrdy (skoro všechny), mohutné staleté kamenné zdi se prohýbají jako papír a protagonisté trpí nějakým záhadným typem nasládle hnilobné demence, což neodvratně vede k tomu, že i kladní hrdinové jsou vám stejně odporní, jako ti záporní. Nemám tušení jak dlouho chce Steven hrát v podobných volovinách, ale začínám nabývat dojmu, že ho za pár let budeme mít šanci spatřit jak, si to po plátně šine v invalidním vozíku nebo na vyztuženém lůžku intenzivní péče s kapačkami visícími z bezvládných špekovitých končetin.

Přeji Vám pěkný den a u dalšího filmu Fight of fury nashledanou.

Stínový opravdu je. Nevím jestli to byl nějaký druh uměleckého záměru nebo je kameraman prostě debil, ale Seagal se skoro ve všech interiérech pohybuje v podivném mlhavém stínu, že ho skoro není vidět. Třeba autoři prostě měli soucit s diváckou obcí a nechtěli naplno vystavovat Stevenův korpus v celé své šířce a tloušťce.
Tím se pomalu dostávám k dalšímu smutnému faktu. Ano Steven je stále tlustý. Stále zahalen v neurčitých kabátcích pytlového střihu a stále mírně opocen, což nedokáží zakrýt ani tuny make-upu, jenž mu někdo v pudu sebezáchovy naplácal na obličejovou část hlavy.
Bohužel proč jsem použil i výraz šarmantní je mi záhadou.

Posuňme se však k obsahu samotného dílka. Námět nás tentokrát překvapí svou neotřelostí a svěží nápaditostí. Steven totiž ztvárňuje bývalého agenta CIA, NSA či NSDAP (nepamatuji si přesně), který penzionován, chce strávit dovolenou se svojí dcerou v Rumunsku, což je jako vždy chytrý manévr pro to, aby se ušetřilo na exteriérech. Bohužel nechutní odporní a nechutní rozvědčíci mu podstrčí do mobilního telefonu s dotykovým displejem místo výrobcem dodaného stylusu jiný, obohacený o nějaký sajrajt, který nevědomky propašuje až do výše zmíněného Rumunska, kde si na dotyčný sajrajt někdo z taktéž výše zmíněných odporných a nechutných rozvědčíků dělá zálusk. Bohužel, vážený čtenář promine – moc nepochopil kdo a proč. Stejně tak jsem nepochopil proč mu po příjezdu na nádraží unesou dceru, když to nadále s dějem moc souvislosti nemá. Možná proto, že jinak by hlavnímu hrdinovi nemohli dodat nějaký stimul k akci, aby veškeré zlé odporné a nechutné rozvědčíky zbavil života a krvechtivý divák si přišel na své.
Pak nastane obvyklý seagalovský chaos. Nikdo nikomu nevěří, nikdo neví kdo pro koho a co dělá, ale všichni jsou nejspíš cool a nasraní. Do toho se připlete několik teroristicko amatérských buněk, několik jeboňů z americké vlády, duo naprosto zcestných lokálních policistů, pár trapných prodejců drog a jedna obstarožní taxikářka. Zní to jako recept na dort od pejska a kočičky a výsledný produkt tomu vizuálně i odpovídá. Od momentu kdy se Steven objeví v Rumunsku jsem ztratil nit. I když popravdě i v úvodu filmu jsem jí jen těžko chytal. Jedna z výživnějších sekvencí se odehrávala v potemnělém dojo, kde Seagal promlouvá k hrstce asiatických odrostlých žáků. Tak bych to alespoň ze situace pochopil. Přišlo mi pak ale divné, proč Steven jednoho z nich po jeho dotazu „můžete mne učit mistře“ (nebo co to brblal) prohodí zdí. Tím celá expozice totiž končí a že by se někdo obtěžoval to nějak vysvětlit.. ani náhodou.

Zajímavé na charakterech bylo i to, že trpěly určitým druhem mimo smyslového vnímání. V jeden moment se Steven totiž octne v opuštěném baráku (aniž by opět divák pochopil proč a kudy), aby za ním v zápětí dorazili další hadrníci z opačné strany sociálního spektra. Sešli se v tom baráku náhodou? Nebo je tam poslal nějaký nečestný pocestný? Opravdu záhadné jsou někdy cesty boží.

Aby byl obrázek zmaru opravdu kompletní, uvedu příklad ještě jedné scény. Zprvu jsem měl pocit, že Seagal jde na nějakou schůzku (nejspíš s teroristy nebo s maminkou). Taxikář ho dovezl k honosnému pajzlu kam se Steven pod záminkou koupě drog a kopulace s prostitutkami vetře. Uvnitř si od divného dealera chce zakoupit drogu, leč dealer své kumpány (potom co Seagal pronese větu „chtěl bych ty drogy legálně na předpis“) promptně vyzve, aby nebohého hlavního hrdinu zabili. Klid… nestane se tak, Steven jako vždy vykostí všechny nezbedníky (včetně jednoho zamaskovaného syfilitika). Následně odkráčí do vedlejší cimry, kde letitá a scvrklá účetní chtivě počítá peníze (jistojistě špinavé) a tyto jí svižně odebre. Když účetní chytne amok a začne po něm pálit z nějaké divné automatické Beretty, Steven jí pošle do věčných lovišť dobře mířeným výstřelem mezi světla, která jí tím výstřelem logicky zhasla. Říkám si; proč proboha dobrých 10 minut filmu věnují tomu, co by spravilo jedno seknutí Seagalovy špekaté pracky do bankomatu? Možná již ale stárnu a ztrácím cit pro jemné nuance rumunských filmů.

Jediným opravdovým překvapením a šlágrem bylo tedy to, že Steven se začal hýbat. Nekecám. Ač jsem si jednotlivé akční scény rozfázovával po jednotlivých okénkách, stále to byl velký S. S. kdo do těch zlých rozvědčíků kopal, kdo je lámal a kdo jim trhal vazivo všech možných i nemožných kloubních spojení. Třeba mu nějaký filuta z produkce začal tajně přidávat do pitiva GS CONDRO FORTE a mistr pocítiv závan druhomízní energie si řekl, že to zase jednou zkusí sám. Ne nějak rychle či zběsile, ale i to že udělá 3 kroky po sobě a nevystřídá ho kaskadér je myslím úspěch, který by při delší vzestupné tendenci mohl znamenat jistý takřka až pandimenzionální průlom.

Nicméně na závěr nezbývá konstatovat, že zatím se nějaká revoluce či bombastický comeback (jak nás vždy ujišťuje popisek na zadní straně obalu) nekoná a Seagal jede dál ve vyjetých a pohodlných východoevropských kolejích. Jen se začínám obávat toho, že jednoho dne půjdu po Malé Straně a tam bude Steven v záři reflektorů metat veletoče. Pro jistotu si začínám psát do šuplíku vhodný scénář, kdyby mě například produkce oslovila a poslední vůli, pro případ, že mu nějaký dobrák přeloží tyto nelichotivé řádky.

Děkuji za pozornost a u Stevenova dalšího filmu Attack Force se těším doufám ve zdraví nashledanou.

A tak jak k nám promlouvá lidové moudro; nikdy nevstoupíš do stejné řeky, vstupuje do ní Steven pokud správně počítám právě po třiadvacáté. Doufat totiž, že se vymaní ze své pracně nebudované image (totiž chlápka, který pracoval pro tajnou službu, či byl armádní expert, ovšem jak to chodí, ti hlavouni nahoře ho naštvali, takže odešel do důchodu s pocitem nasranosti a teď si jí potřebuje na něčem vybít, aby se nakonec ukázalo, že až tak nasraný nebyl protože pro tajnou službu pracuje stále), je představa směšná, tristní a zhola nemožná.

Nicméně, zanechám tlachů a přikročím k meritu věci, jádru pudla, či jestli je libo k čemukoliv jinému. K disku přistupuji s náležitou ostražitostí zkušeného konzumenta béčkových slátanin. Přeci jenom, co čekat od titulu, jakým jsou Žoldáci spravedlnosti. K ruce si připravuji zásobu ibalginu, pytlík na zvracení a inhibitor datového přenosu (kladivo) pro rychlé zastavení projekce.

Film se rozjíždí…. rozjíždí… rozjíždí… První minuty se vlečou v podivné náladě. Vůbec nevím, o co ve filmu jde. Dívám se na nějaký válečný konflikt. Bohužel mi není jasné, kde se odehrává, kdo proti komu a hlavně proč bojuje. Druhý jmenovaný atribut – totiž kdo proti komu – se pak táhne přes celý film. Není mi zřejmé rozpoložení kladných a záporných postav. Charaktery totiž záhadným způsobem víří z jedné strany barikády na druhou a když mám už už pocit, že se konečně orientuji, objeví se nová postava, která dosavadní „děj“ převrátí na hlavu a já mohu začít zase od znova.

Nelogičnost je asi hlavním problémem tohoto filmu. Při sledování totiž narazíme na tolik podivností, že nebýt to film se Seagalem, možná bych se tomu divil i o trochu více. Vezměme si třeba situaci hned na úvodu filmu v akční expozici přestřelky nějakých vojáků a žoldáků. Za zády vojáka střílejícího z půdního okénka se vplíží nějaký partyzán a podřízne mu krk. Do té doby to flexibilnější člověk dokáže pochopit. Proč ale v zápětí s tím podříznutým a ve smrtelných křečích chroptícím vojákem prorazí zeď domu a shodí ho z druhého patra? Odpovím si sám – nevím. Možná nějaký umělecký záměr.

Takových kravin je ale ve filmu přehršel a kdybych měl vyjmenovávat všechny, nejspíš bych sem musel opsat celý scénář. Původně jsem si říkal, že najdu na filmu alespoň nějaké pozitivum, ale bohužel se nedalo najít žádné. Film má sice zdánlivě vyhlížet tak, že do něj nacpali o něco víc peněz než minule, ale jak vidno, většinu z nich dostal Seagal, takže na produkci a výpravu zbylo sotva šedesát dolarů. Na konci titulků můžeme zahlédnout, že se i tentokrát jedná o bulharskou koprodukci. A po pravdě je to vidět. Steven bohužel nezhubl ani deko, i tentokrát se skoro celý film producíruje ve stejném dlouhém koženém kabátku jako v posledních šesti filmech a většinu chození za něj obstarává někdo jiný. Několika drobných odchylek se ale přeci jen dočkáme. Steven si asi nechal udělat kloubní náhradu kyčle na pravé noze, protože ve scéně „rvačka na hajzlu“ dokázal nakopat člověka jenž ho přišel na onen hajzl zabít, aniž by se nechal zastupovat kaskadérem. Druhou a ne zanedbatelnou změnou je, že se Seagal objevuje sotva v polovině filmu. Možná ho to nebavilo, nebo byl unavený po celodenním dovádění s pandami, důležitý fakt který z této okolnosti plyne je ten, že bude-li mít tento úkaz vzestupnou tendenci, po několika dalších filmech se Steven nebude ve svých filmech objevovat už vůbec. A možná to tak bude lepší…

Co dodat na závěr. Možná Vám přijde divné, že jsem se nezmínil detailněji o zápletce, dějových zvratech, vývoji vedlejších postav nebo o nějakých šťavnatějších detailech. Ano nezmínil. On je ten film totiž tak špatný, že se na něj stejně nikdo dívat nebude, takže proč zatěžovat server dalšími zbytečnými tlachy. Bohatě postačí neveselý fakt, že za rohem již ve stínu čekají další povedené filmy z bulharské produkce, takže Steven bude moci hrát ty svoje drsné chlápky znova a znova a znova a znova….

Terapeut se na ni zahleděl a zeptal se jí: „To vypadá, jako by na to vaše okolí mělo právo. A kdo mu ho dal? No vy jste mu ho dala.“

Zůstali jsme sedět v nemém úžasu, nechali jeho slova doznít.

Vzpomněl jsem si na ně mnohokrát, naposledy, když jsem si v půjčovně DVD vybíral film, se kterým strávím večer.

Spatřil jsem titul Freddyho úlet a hlavou mi proběhl asi rok starý zážitek.

To bylo tak:

Šel jsem do video a DVD půjčovny a zeptal se prodavače, zdali nemá nějaký tip. Odvětil, že určitě, pokud mu řeknu, co se mi líbí. Pravím, že např. Blbý a blbější. Zcela vážně se zamyslel a povídá: „Mhm, Blbý a blbější, aha, mhm. Tak to by se vám mohl líbit Freddyho úlet. To je snad ještě vtipnější. Ale mám ho jen na VHS.“

Tak to celé skončilo, neviděl jsem film, neboť jsem neměl technologii.
A opět začalo, když jsem tento titul viděl tentokrát již na DVD v nabídce jiné půjčovny.

Dovolil bych si nyní sestavit malý žebříček komedií podle hranice možného.

4. Klub sráčů (Kevin and Perry go large)
3.(2.) Blbý a blbější (Dumb and dumber)
2.(3.) Blbý a ještě blbější (Dumb and dumberer)
1. Freddyho úlet (Freddy got fingered)

Film, režijní debut scenáristy a herce Toma Greena, jsem donesl domů. Přestávky jsem si povolil maximálně pětiminutové a maximálně dvě. Musím uznat, že bez předchozího tréninku, vyjádřeného výše uvedeným žebříčkem, bych nevydržel ani deset minut. Ale jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Další den jsem prožil jako ve snách, neměl jsem totiž s kým a jak sdílet tuto mezní zkušenost, neměl jsem ani slova, kterými bych ji mohl někomu přiblížit. Nezapustil jsem ji ještě do kontextu a nechtěl jsem obtěžovat okolí nesmyslnými sděleními. Zároveň jsem stále trochu nevěřil, že se mi to celé nezdálo, resp. pod dojmem šoku jsem si některé ještě více šokující věci nedomyslel.

Cítil jsem, že nemám na výběr. Odešel jsem domů a film shlédl ještě jednou, abych se ujistil, že se mi to nezdálo a hlavně abych našel způsob, jak o něm hovořit.

Když film skončil, shlédl jsem jej ještě jednou.

Na nic nového jsem ovšem nepřišel.

Řeknu vám tedy, oč ve filmu jde.
Osmadvacetiletý budižkničemu Gord Brody umí dvě věci. Jezdit na skateboardu a kreslit jakési skicy, které mohou být při troše dobré vůle považovány za potenciální základ komiksu či dokonce animovaného filmu. Gord bydlí s rodiči, kteří mají ještě jednoho syna, Freddyho. Šestadvacetiletý Freddy je Gordovým opakem, je samostatný, inteligentní, přizpůsobivý, schopný vykonávat zaměstnání, zkrátka normální. Gordův otec svého hnusného, neschopného a úchylného syna nesnáší. Zastavím se u slova „úchylného“.

Tento film skýtá řadu úchylných scén, které jsou šokující, neboť nemají žádné vysvětlení, ani pointu, a někdy jim chybí dokonce i sebemenší gradace a končí tak jen u pouhého náznaku situace, kdy jediným dějotvorným prvkem je Gordův strašný řev. Např. jede autem kolem farmy, kde je připouštěn kůň. Sleduje to, zatímco jí bagetu a jeho výraz se stane nepříčetným. Nakonec to nevydrží, přiskočí ke koni a vezme do ruky jeho penis, přičemž hrozně řve. Konec scény.

Zvířata vůbec jsou vždy objektem zvrácených praktik.

Jako příklad scény, která snad ani nemá žádné vitální parametry, bych mohl uvést práci u pásu ve výrobně sýrových sendvičů. Gord za hrozného řevu vyleze na linku, tlustou šišku salámu naznačí obrovský penis a řve na všechny, že je opravdu velký chlap či co. Paradoxně mu vůbec nikdo z apatických zaměstnanců – ovcí nevěnuje pozornost.

Možná by se zdálo, že tyto scény ničím nevybočují z obvyklé linie amerických crazy komedií, ale já netvrdím, že ano, chtěl jsem jen demonstrovat systém uvažování scenáristy, který je absencí téměř veškeré logiky, s jedinou výjimkou zápletky.
Gord nepravdivě obviní svého otce, že zneužívá jeho mladšího bratra Freddyho (Freddy Got Fingered), což je zajímavé obvinění, které se nedá vyvrátit. I když Freddy i otec zapírají, nikdo jim nevěří, protože se domnívají, že v obou případech jde o odůvodněnou lež. Mladšího bratra tedy umístí do domova pro zneužívané děti (ano, děti, je jim tak kolem 8 – 10 let) a po ošklivém otcově výstupu v Gordově pokoji (opravdu strašné), který náhodou shlédla, opouští rodinu i matka.

Film disponuje i několika šťastnými konci, tedy více, než jsme zvyklí.
Scéna „luxusní večeře“ je vynikající.

Scéna „hledač pokladů v koupelně a posléze v záchodě“ je brilantní.

Scéna „dostaň se do těch zvířat“ s nesmyslným závěrem, v němž Gord přežije náraz kamiónu, není tak natlakovaná, ale to nevadí.

Scéna „přivítání na letišti“ včetně roztomile naznačeného orálního sexu (nejoblíbenější a vlastně jediné činnosti Gordovy milé) je také velmi dobrá.
Postava chlapečka, který je nešťastnou náhodou vždy zraněn jakoby vypadla z oka nezapomenutelnému Codymu ze Scary Movie 3, natočenému ovšem o dva roky později. Nutno ovšem uznat, že Cody je mnohem plastičtější postava, ovšem na rozdíl od tohoto chlapečka jedna z hlavních.
Scén, kterým by stálo za to projevit uznání, je tu mnoho.

Pokud vás zajímá, zdali stojí za to film vidět, pak lze říci jen: Ano, ano. Nebuďte ale sami.

Titul filmu, který se mimochodem jmenuje „Dnes zemřeš!“ (při vložení do mechaniky a pohledu do správce souborů moc na klidu nepřidá) mě přiměl k tomu si vyjet celou Stevenovu filmografii na IMDB a když jsem tak projížděl celý sloupec osmadvaceti filmů ve kterých účinkoval, nenalezl jsem titul, který by byl obdařen názvem delším než dvě nebo tři slova a většina z nich je více než výmluvná; „Hard to kill“, „Out for a kill“, „Today you die“ a pod. Je taktéž s podivem, kolik dokáže jeden herec uhrát filmů, jejichž název začíná výrazem „out..“ „Out for justice“, „Out for a kill“, „Out of reach“… Možná nějaký skrytý význam, který prostému konzumentovi uniká.

Nicméně přejděme k filmu samotnému. Steven nejspíš konečně pochopil, že levná čínsko-polsko-bulharská produkce déčkových filmů (čili béčková varianta béčkových béček) jeho kariéře moc neprospívá, a tak se navrátil zpět do Hollyvoodských luhů a hájů. Ha! Co by působilo v poměru k předchozím asijsko-balkánským dílkům jako návrat do síně slávy, působí v obecném měřítku jako překydávání zatuchlé hromady hnoje mongoloidním svazákem a postup maximálně z kategorie D do C. Námět, scénář nebo jak to nazvat, je jedním slovem otřesný. Celý film působí úchylně halucinačním dojmem, že autor při psaní křepčil nahý po obýváku předávkován Ibalginem. Vše působí nějak antibarevně a účast neherců v rolích herců jenom přispívá ke stejnému dojmu, jako u předešlých filmů. Režie, výprava a střih zase působí dojmem, že se díváte na starší film Zdeňka Trošky a časté používání předtočeného pozadí zejména při jízdách autem už patří ke standardu. Kdybych měl být hnidopich, musel bych konstatovat, že mi asi 70 % stopáže nebylo jasné o co se vlastně jedná. Postavy se vynořovaly a opět mizely bez nějakých komentářů kde se tam vzaly a proč, dost často se dialogy stáčely k něčemu o čem před tím řeč nikdy nebyla a expozice se sny Stevenovy partnerky, jenž měly dodat filmu nejspíš další rozměr, působily spíš dojmem, že někdo špatně vystříhal reklamy na léky proti osteoporóze.

Samotný Steven (stále s rozbředlými rozměry středně těžkého hrocha) se opět více méně nehýbá, občas udělá pár kroků, mávne po někom rukama, vystřelí z brokovnice (v tomto filmu ho dokonce rekvizitáři obdařili nějakým revolučním typem automatické brokovnice, která dokáže střílet se stejnou kadencí jako útočná puška M16ka) či z Coltu 1911 (ostatně v málo kterém filmu střílí z něčeho jiného než 1911ky, snad jen ve filmu Cizinec kde měl něco těžko identifikovatelného s tlumičem a ve filmu Exit Wounds, kde pro změnu používal Colt 1911 v provedení kompakt). V dalších tzn. „akčnějších“ záběrech už vše obstarává kaskadér ve srandovní paruce á la Steven. Při rozfázování záběru však tento člověk působí jako kromaňonec s vlasy vrostlými do čela. Je zábavné například sledovat, jak se v celku hubený kaskadér pomocí napjatého lana ve výšce pohybuje mezi dvěma budovami, aby v zápětí po příjezdu na místo určení vstoupil do dveří třistakilový Seagal. Pozoruhodný je fakt, že s přibývajícími roky Steven stále více a více místo mluvení šeptá, takže je celkem běžné, že není rozumět co si mumlá skrze mohutné zaťaté rty.

Zbytek filmu už ani nestojí za rozpitvávání protože není skoro co pitvat. Inzerovaná nejpozoruhodnější automobilová honička ulicemi Las Vegas jaká byla kdy natočena není pozoruhodná skoro vůbec. Všechno ostatní je při starém. I sveřepý Stevenův výraz a mohutný kožený kabátek marně zakrývající rozbujelé špeky. Jediné co mě opravdu zaujalo byl detail při jedné z finálních scén, který možná nasvědčuje faktu, že Steven začíná trpět rozdvojením osobnosti. Na jednom záběru bylo vidět, že má na každé ruce jedny hodinky. Netuším jestli se tento jev opakuje i jinde, protože nemám v úmyslu sledovat tento film ještě jednou.

Ale jak praví IMDB v brzku se můžeme těšit na další právě dokončovaný film „Harvester“. To budou dozajista žně smrti!

HERCULES IN NEW YORK (1969)
Režie: Arthur A. Seidelman
aneb jak guvernér Kalifornie nastartoval svůj Americký sen a co se do Fébio nevešlo

Příběh nás zavádí na Olymp. Herkules (Arnold Schwarzenegger) spílá taťkovi Diovi. „Už jsem tady tisíce let otče! Nudím se! Chci na zem!“ (Herkulova výslovnost je pozoruhodná i pro nerodilého mluvčího – Ájm tájred ofz zejm fejzis, óól zejm zingz).


„Ale chlapče, lidi jsou zlí, určitě by se ti tam nelíbilo“, vymlouvá mu Zeus.
Jenže Herkules si nedá říct. Tak dlouho otravuje, až vezme Zeus blesk a srazí ho z Olympu do moře.

Je záchráněn lodí směřující do NY (kterou poslal samozřejmě zase tatík). Po příjezdu poděkuje námořníkům za svezení – svlékne se do půl těla a zmlátí je.

Zmlátí prknem přístavní dělníky. Od dalších bitek je odveden zevlujícím Pretziem – přístavním prodavačem preclíků, který se pro něho stane napříště průvodcem a ocáskem.

Utíkají společně do Central parku (Taxikáři Herkules nezaplatí, zmlátí ho a převrátí mu auto), kde ukáže Herkules místním atletkům jak se skáče do dálky, hází diskem, oštěpem a kozama.

Všimne se ho při tom Profesor Camden a jeho nadržená dcerka Helena. Pozvou ho s preclíkem na čaj a je to setkání vpravdě osudové.

Herkules hned začne balit Helenu a dialogy začínají nabírat na obrátkách.

Spacifikuje jejího kamaráda a pozve Helenku na romantickou projížďku drožkou (kam jinam než po Central parku). Naneštěstí zrovinka z místní ZOO utíká nebezpečný medvěd. Co je to ale pro Herkula, že. Dá mu pár facek a medvěd lehne. Jemu to ale nestačí. Klekne na nebožáka v medvědí kůži (rozuměj, tomu medvědu snad může konkurovat jedině Menšík z pohádky Jak se budí princezny) a surověho tluče dál.

Medvěd je zachráněn na poslední chvíli až přiběhnuvšími zřízenci.

Teď už o něm ví celý Nový York a Herkules se stává šampiónem wrestlingu. Začínají se kolem točit mafiánci (opět skvělé dialogy a kompars) a Preclík se ho pod nátlakem vzdává. Následuje krátké intermezzo z Olympu, kde Zeus už ztrácí trpělivost a chce poslat Nemesis, aby svalovce zničila. Zachrání ho ale přímluva přiteplenýho Merkura a několika členek komparsu. Nakonec tedy pošle Zeus Merkura, aby Herkula přivedl zpět na cestu pokory a vrátil se na Olymp

(Vůbec celej Olymp je super – několik polystyrenových sloupů, koberec a křeslo umístěných v parku někde poblíž velice rušné magistrály. Pokaždé, když Zeus mluví slyší divák na pozadí auťáky a klaksony).

Herkules mezitím podléhá kouzlu konformního života, štěbetá s Helenou, nakupuje ve fástfudu, chodí po NY s foťákem a jako pravý turista plánuje zůstat alespoň sto let.

Když pak přiletí vrtulníkem Merkur a vytrhne ho z pohody varováním, že taťka Zeus začíná být fakt nasranej, zůstává Herkules vzdorovitý. Vrátit se odmítne. Merkur tedy odchází oknem (23 patro) s nepořízenou.

Zeus se zle rozlítí a přikáže Herkula svrhnout na sto let do podsvětí. Ale Juno – žárlivá manželka Diova přikáže Nemesis – vykonavatelce, aby Herkula jen oslabila na úroveň smrtelníků, což bude jedinečná příležitost zbavit se ho nadobro. Tímto úkolem je pověřen Pluto – pán podsvětí. Budiž mu přičteno ke cti, že Herkula nejprve přemlouvá a varuje. Když si ten ale nedá říci, najde mafiánky, co se o Herkula zajímali již dříve, a přikáže jim, aby si na vítězství Herkula vsadili.

Kamera jede, soutěž ve vzpírání může začít.

Začíná Monsto the Magnificent na 225 kilech. Bez zafunění (pro sympaťáka Tony Carrolla to byla životní role, škoda, že zůstalo jen u ní).

Nastupuje Hercules the great (oslabený). Bez problému.
Druhé kolo – 337,5 kilo. Monsto trochu hekne, ale nadhodí. Herkules bez hlesu udělá dvě opakování.
Třetí kolo – 450 kilo. Monstro zařve, ale vzepře. Herkula však najednou opouští síly a ani na dvakrát s činkou nehne

(tohle je asi nejautentičtější pasáž – oba aktéři dělají to jediné, co opravdu umí – zvedat činky). A tak, chtě nechtě musí Herkules utíkat před nasranýma mafiánkama, kteří přisli o všechno.

Film graduje. Mafiáni honí profesora s Helen. Jezdí auty dokola po …ano, po Central Parku. Herkules v ukradeném voze míří po Broodwayi za mafiánky. Ikdyž zuřivě pobízí koně, jede krokem.

Nakonec se všichni ti kladní chytře schovají do opuštěného skladiště, kde není ani noha. Tam Herkules začíná poprvé podléhat přesile. Jenže ostatní bohové mu zůstali nakloněni a poslali mu na pomoc další dva kulturisty (bohy), kteří s mafiánky zle zametli.
Herkules se kaje a Zeus ho bere na milost. Když mu pak vyklopí, jak je v New Yorku krásně, Zeus navlíkne židovský hadry a letí se tam taky juknout.

Film kategorie C, toho nemá moc co nabídnout. Arnold svým hraním a výslovností působí chvílema aspoň komicky. Ostatní herci jsou ale katastrofální (Obzvlášť Pretzie – Arnold Stang). Do kola se opakující řecká vydrnkávačka leze po dvaceti minutách na nervy a i nenáročný divák vypíná.
Určeno pro skalní guvernérovy fanoušky, kteří chtějí vidět jeho napumpovaný bicáky ještě ve vrcholné formě.

Na obalu DVD se dočteme „S ním jediným teroristé nepočítali“. Lze se tedy domnívat, že stejně jako vždy ve filmech posledních deseti let, jsou tu zlí teroristé, a odněkud se vynořivší Steven, který je zabije a zneškodní bombu. Tentokrát je to však jinak. Jak vidíme, již od počátku Steven s teroristy spolupracuje. Někteří z nich (zejména paranoidní neurotik, bratr hlavního grázla, jak jinak) mu ale nevěří. Jakmile se na scéně objeví jeho žačka z CIA (a pronese snad jedinou vtipnou repliku filmu, „Všichni jsme z CIA“), Steven obrátí a najednou je proti teroristům!

Jistě by nás zajímalo, proč. Respektive, co je příčinou toho, že nějaký čas s hnusnou bandou spolupracoval. Zajímá nás logika věci. Proč obrátil zrovna v tuto chvíli. Jaký to mělo přínos. K čemu to bylo? Zajímá nás to a klademe tyto, jak by řekl Ivan Langer, legitimní otázky. Nic podstatného se ovšem nedozvíme („Je to složité,“ odvětí postava na přímý dotaz) a Steven je po zbytek filmu na straně dobra. Aspoň že tak! Stejně jako vždy zneškodní atomovku, tentokrát vhozením do moře, do hloubky 300 metrů.

Co se nám tímto posunem od zla k dobru bez dostatečného vysvětlení snažili tvůrci filmu říci či naznačit? Že věci nejsou jednoduché? Že život není černobílý? Že jsme lidé a máme své chyby, které ale můžeme napravit? Nebo nějaký další podobný nicneřešící a prázdný bonmot, který by nás v ideálním případě mohl přivést k pochopení našeho místa v životě a ve světě, myslet globálně, jednat lokálně… BLABLABLA. To se nám snaží autoři říci? Je to jinak, autoři se nesnaží o nic.

Vždy se zaseknu, když se kouknu na Stevena v předklonu. Zaseknu se. Zamrazí mne. Nejvyšší čas to nějak uzavřít.

Takže vysvětlení není, a mně už na tom ani nezáleží. Dnešní večer věnuju dalšímu Stevenovi. Snímek Profesionál (Ticker, 2001) nás informuje, že „Detektiva Nettlese při jednom zátahu přepadnou teroristé. Podaří se mu ale uniknout a zatkne mladou teroristku Claire, která je velice talentovanou vědkyní. Ta mu navrhne, že když ji propustí, dovede ho k šéfovi teroristů Swanovi. Jestli ne, tak odpálí bombu, která může zničit celé Chicago!“