(Runegrammofon 2007)

Tohle album se ke mě dostalo hned od dvou lidí zároveň a už to určitě něco signalizovalo. Dlouho jsem se k poslechu odhodlával. Pořád nebyla ta správná nálada, nebo prostě nebyl čas. Když jsem si Grindstone poprvé pustil hlava mi to nebrala. Byl jsem zděšený, odpuzovalo mě to. Reklamoval jsem ho jako zbytečné, kabaretní experimentování s posluchačovou výdrží a tolerancí. Všechno bylo tak nějak divné. Ničemu se to nepodobalo a vůbec se to nedalo nikam zařadit. Přesto jsem si slíbil, že se k němu ještě vrátím. Něco tam totiž bylo. Ten základ. To z čeho se dalo vycítit, že tihle pánové maj klidně na to, udělat melodii, která vás posadí na prdel. Vrátil jsem se k tomu a mlýnský kámen mne chytil arozemlel na kousky. Změť, bláznovství, dětská zvonkohra na uzavřeném oddělení po večerce (To Be Proud Of Crystal Colors Is To Live Again). Sountrack k experimentálnímu hororu. Každá skladba si tvaruje vlastní svět. Chvílema z chaosu probleskne naprosto strhující rytmický motiv. Ovšem úsporně dávkovaný. Člověk by prosil o to, aby ho bylo víc, aby na něm postavili celou skladbu (Hlavně v The Red Room a Asa Nisi Masa). Ne. Mozaika se posuvá o další dílek. Jinde zas mám pocit jako bych se ocitl na nějakém zmutovaném operním představení. Bojím se nahlédnout do orchestru kdože tam sedí. A žánrové zařazení? Někde jsem četl instrumental – progressive – neoclassical – metal – jazz – rock. Takže si to zkuste představit. Docela by mě zajímala spolupráce Shining a Fantómas, resp. obohacení jejich experimentů o bláznivej ječák Mika Patona. Určitě jedna z nejoriginálnějších věcí poslední doby.

— http://www.shining.no/

This entry was posted on Neděle, Březen 11th, 2007 at 23:48 and is filed under Hudba. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.